Inovace, lék na přicházející ekonomické ochlazení

0
879

Slovo inovace pochází z latiny a znamená něco změnit, obnovit. Dříve bylo toto slovo využíváno především v ekonomii, ale dnes má význam také v sociálním pojetí. Ať se jedná o změnu v produktech, výrobních procesech či organizační strategii, vždy musí být tato změna významná.

Co znamená inovace

Inovovat znamená pro firmy vytvářet hodnotu, ze které pak mají určitý prospěch. Kdyby z jejich strany nepřicházely žádné změny, ztratily by svou dynamiku a jejich konzervativní přístup by zastavil firemní růst.

Inovace většinou mívají pozitivní přínos, ale občas také mohou vzniknout produkty s negativním dopadem pro člověka nebo životní prostředí.

Za inovaci lze považovat cílená, reflektovaná změna provedena se záměrem. Naopak necílená změna, bez záměru a reflexe za inovaci považována není. Změny, které začaly být realizovány již dříve, také nemohou být považovány za inovativní.

Jak inovace vznikají?

Inovace má dlouhodobý charakter a vzniká, když existují pochybnosti o fungování současného systému nebo když se na věc podíváme jinýma očima. Tak dochází k novým nápadům, které jsou pro vývoj společnosti přínosné. Vznik inovace je ovlivněn i vnějším prostředím, které tvoří společnost. Pokud vnější prostředí nevytvoří podmínky vhodné k tomu, aby inovace mohla být realizována, pravděpodobně k inovaci nedojde. Realizátoři inovací mohou totiž ztratit motivaci k vytvoření nějaké změny, bojí se určitých rizik atd.

Dělení inovací

Existuje několik způsobů rozdělení inovace. Rozlišit je lze např. takto:

Inovace produktu – zde se jedná o změnu ve vyráběných a nabízených výrobcích či službách.

Inovace procesu – pozitivní změna v procesu výroby nebo dodávání produktů.

Inovace pozice – produkt nebo služba nachází jiné využití, než měly původně. Např. obyčejná škola se změní na školu s rozšířenou výukou cizích jazyků.

Inovace paradigmatu – změna přijímaného modelu firmy, kdy firma začne využívat nové metody.

Další způsob rozdělení inovace podle novosti:

Inkrementální inovace vznikají po malých krůčcích jako naše reakce na produkt či službu. Jde o snahu něco zlepšit.

Radikální inovace naopak zcela mění náš pohled na produkt.

A ještě jiné dělení:

Výrobková inovace – reaguje na prováděné výzkumy a snaží se co nejlépe uspokojit potřeby spotřebitelů.

Netechnická inovace – má co do činění s ekonomickým provozem a organizací firmy.

Sociální inovace – cílí na změny v oblasti pracovních podmínek, odměňování zaměstnanců, jejich vzdělávání, vztahů na pracovišti apod.

Země Evropské unie vytvořily inovativní paradigma, které je tvořeno 4 myšlenkami:

Myšlenka nového a neobvyklého – zaobírá se otázkou, jestli je inovovaná věc skutečně nová, a jestli se nejedná o stejnou myšlenku, ale s jiným názvem. Základem je přinést něco opravdu nového, co by se od původní věci lišilo.

Myšlenka oslovení nenaplněných sociálních potřeb a hodnot – zdokonalení existujících cílů při samotné realizaci inovace. Např. každý má stejnou příležitost a přístup ke vzdělávání.

Myšlenka změny – u každé inovace je zapotřebí učinit změnu. Ta ale nemůže probíhat neustále, bez přestání, protože by ztratila svou jedinečnost a inovace by se stala běžnou a nezajímavou.

Myšlenka moci – primát nad vzděláváním znamená mít moc nad celým národem.

Řízení procesu inovace

Ačkoli má každý národ jinou historii, způsob života a hovoří jiným jazykem, vznikly 3 společné úrovně řízení.

Úroveň struktury

Na této úrovni se zdůrazňuje role prostředníka mezi politickým prostředím a učitelem. Jde o tzv. centralizované uspořádání řízení škol. Tento prostředník může být ředitel školy, inspektor, poradce apod. Nicméně je nezbytné uvést fakt, že prostředník by neměl být v hierarchickém vztahu ke škole nebo učiteli, jinak by mohl proces inovace zpomalovat.

Úroveň tématu

Evropská unie se zabývá tématy, které vedou ke zlepšení vzdělávacího systému. Jedná se o studium jazyků, rovné příležitosti, multikulturní prostředí nebo příprava odborníků. Změna kurikula je dalším důležitým tématem inovace, stejně jako témata již prověřena v praxi.

Úroveň činitele

Na úrovni činitele mohou být všichni, kteří mohou přijetí inovace ovlivnit. Kromě učitelů jde např. o rodiče a širokou veřejnost.

Inovační proces

Inovace probíhá dlouhodobě, neustále se opakuje a její směr není jednoznačný. Probíhá permanentně a je ovlivňována vnějším prostředím, které se také neustále mění. Z jiného úhlu pohledu se inovace jeví jako proces nutný k růstu firem a jejich udržení na trhu. Ovlivňuje to, co firma zákazníkům nabízí a určuje její postavení na trhu. Z tohoto hlediska lze stanovit několik inovačních procesů:

  • Průzkum – vyhodnocení všech pro a proti, co se týče plánované inovace, nalezení příležitostí pro realizaci inovace
  • Volba – rozhodnutí, která příležitost k inovaci bude pro firmu nejpřínosnější
  • Implementace – myšlenka inovativní změny je zavedena do reálného procesu a uvedena na trh. Implementace má několik fází. V první fázi je nutné získat informace k zavedení inovace, např. z výzkumů. Poté dochází k realizaci, při které se řeší případné problémy vznikající při procesu inovace. Další fází je uvedení inovace a její řízení. Poslední fázi tvoří udržení inovace dlouhodobě v chodu nebo nalezení nového řešení.
  • Učení – z procesu inovace se lze něco naučit a získané znalosti využít ke zlepšení tohoto procesu nebo v dalších realizacích inovativních změn

Dle Januinaitë (2004) se inovační proces dělí do tří rovin. Jsou charakteristické tím, že v každé z nich dochází k určitým aktivitám.

rovině uvedení je zapotřebí v prvé řadě stanovit realizátora procesu inovace. Tím může být interní pracovník organizace, např. manažer, učitel, nebo externí osoba, např. odborný pracovník, poradce či partner. Poté se provede analýza, jejímž účelem je shromáždit informace o rizicích, nedostatcích a najít určitá řešení. Důležité je také stanovit cíle a směřování inovačního procesů ve vztahu k organizaci. Ty by měly být jasné a srozumitelné. Inovace mohou pomoci při řešení problémů, které firmu sužují. V této rovině je dobré správně načasovat začátek realizace inovace a její směr.

Rovina implementace je nejdůležitější. Inovace se zavádí do praxe a stává se součástí instituce nebo práce jednotlivce. Implementovaná inovace se musí sledovat a případné nedostatky vyřešit. Nezbytné je také vysvětlit přímým aktérům význam a průběh inovace. Pro ty, kteří s inovací budou dále pracovat, má poznání smyslu inovace motivační charakter.

Rovina institucionalizace zajišťuje přijetí inovace institucí a její pokračování. To lze zajistit uváděním inovace do praxe, vysvětlováním přínosu a významu této změny a představením výsledků vyhodnocení, které byly v souvislosti se zavedením inovace provedeny. Inovace může být i odmítnuta. V této situaci je třeba provést analýzu a navrhnout řešení.

Následující rozdělení popisuje všechny prvky procesu inovace, které nelze opomenout, a má tyto fáze:

  • Nalezení dobrých stránek a nedostatků v současném systému
  • Zhodnocení rizik pro inovaci a zjištění vhodného okamžiku pro její realizaci
  • Uvažování o změně
  • Plánování změny
  • Uskutečnění inovace
  • Zhodnocení, co pozitivního a negativního změna přinesla

Inovace se hodnotí v každé z těchto fází, a zejména první dvě fáze jsou pro přijetí důležité. Hodnotí se v nich potřeba realizovat změnu a nacházejí se možnosti, jak tuto změnu provést. Přitom je zapotřebí vyhodnotit minulé a přítomné období, a vzít v úvahu období budoucí. Nutno zmínit, že žádná jistota v plánování budoucnosti neexistuje, proto ani úspěch inovace nemůže být předpovězen.

Realizace změny by měla vést k tzv. implementaci, tj. zavedení změny do své práce a samotné přijetí inovace. Teprve až dojde k tzv. inkorporaci inovace, změna se trvale zabydluje v systému a stává se jeho součástí.

Autor: Ing. Vítězslav Kotík, MBA